Já jsem na nemoc z počátku nemyslela nikdy(vytěsněno), teď už dokážu (vím, že to byla jen 1/20 společného času), jinak už jsem tak v pohodě, že jsem prošla kolem oddělení neurologie ve FN a došla s dítětem na rovnátka

Vzpomínám, ale už nebrečím, možná mi někdy vyhrknou slzy nebo popotáhnu... u mě je dobrý, že věci nejsou statické, to dítě je prostě jiné než tehdy. Taky mě dojímá, že kdyby viděl.., ale už jinak..

A taky dík ,stále o tom mám potřebu občas mluvit a lidi to nechtěj poslouchat nebo neví jak reagovat, po počátečním dělání "jakoby nic" přichází "bodrá" fáze "tak co, kdy se vdáš" (jenom, abys byla připravena)