naštěstí to už přešlo, ale strašně mě zaskočilo, když jsem v prvním těhotenství propadla těmhle dojákům já, známá jako cynik, zlá holka, realistka (prostě mrcha non plus ultra) jsem se rozplakala při pohledu, jak vzal chlap dítě za ruku (ten okamžik, jak ta malá ručka vklouzne do té chlapské )
hrozně se mi ulevilo, když to pak po batolecím období trochu polevilo (ale pak s dalšími těhotenstvími se zase rozjelo), dlouho jsem nemohla ani černý humor, kde šlo o děti...
teď kdy už jsou děti větší, už se tak snadno nedojmu, černý humor mě baví i když jde o děti, většinu času jsem zase skoro ten starý dobrý cynik, jak zamlada
ale občas, musím přiznat, mě něco totálně rozhodí a slzičky jsou tu hned, nejhorší je, že většinou jde o nějakou banalitu, kýč a tak
jo a nemůžu nic z meziválečného období, knížky, filmy a tak, to snad už i to válečné mi vadí míň