Trvá to už nějakou dobu. Něco slibně rozjedu, začnu a těsně před cílem ztratím sílu na dotažení do konce. Nedokážu např. douklízet poskládané oblečení, ale třeba taky nezvládám vzít hotovou zakázku a zanést na poštu. Vím, že je to nutné. Pořád odkládám chvíli, kdy to vložím do obálky. Připadám si totálně paralyzovaná, asi jako myš, když hledí na hada. Můj život se mi vymyká z rukou. Potřebovala bych někoho, kdo mi s tím pomůže, ale nikoho nemám. MM toho není schopen (a nikdy nebyl), byl a je mi oporou v jiných věcech, ale tohle to rozhodně není, naopak ho musím já do všeho tlačit. Kamarádka, která by ráda pomohla, žije na opačném konci republiky. Ségru žádat nebudu, ta by sem možná naběhla, pomohla mi, ale psychicky by mě totálně rozložila až položila.
Jen takový povzdech, ať aspoň na ten pocit nejsem sama.