Já myslím, že v mnoha činnostech lze najít určitou míru, která nebude představovat nějaké úkorné krocení se.
Mezi chováním "urvaný se řetězu" a "šíleným krocením se" je dostatek prostoru pro normální život.
V rodinné čtvrti mohu těžko očekávat, že děcka budou vždycky ticho, ale pořád je rozdíl mezi nějakým dětským "kraválem" a mezi tím, když fakt řvou jako na lesy celé odpoledne. Stejně tak mám pochopení proto, když třeba děcko v paneláku cvičí na hudební nástroj - teda v nějakou normální hodinu . A hodně jsem ocenila, když se sousedi při této příležitosti zeptali, zda nám nevadí hodina, ve kterou obvykle cvičí nebo zda nechodíme na noční a my jsme se zase poptali, zda jim nevadí naše televize. Málokde člověk žije úplně v tichu sám, takže se vždy musí nějak domluvit. Umím si představit, že pokud bych žila v řadovce, že se sousedů normálně zeptám, zda třeba v určitou hodinu nebudou mít návštěvu, že bych si chtěla posekat trávu nebo se zeptám, zda neplánují věšet prádlo, že bych chtěla grilovat... Prostě kde je problém?