Zet, fakt nejde o prachy za zmrzky.
Na zajišťování sponzorů jsme třeba my měli někoho, koho jsem osobně nikdy neviděla (mezi děti nikdy nepřišel) a podle výsledků nepracoval nic moc ...

Oblečení si děti vybíraly samy, chodili jsme spolu na nákup, věděly kolik máme k dispozici - dlužno říct, že se snažily vybírat co nejlevněji, ale "značkově", takže dát slečně volnou ruku znamenalo že přinese vietnamskou věrnou napodobeninu.
Hračky a nábytek zajistili třeba sponzoři, jak kdy.
Vstupné na hrady, akce, bazény, zoo - pokud jsme my vychovatelky nedomluvily vstup zdarma, tak se nikam nešlo.
Upéct s dětmi buchtu, včetně třeba nákupu surovin, znamenalo absolvovat nejprve pohovor o přínosu pro děti, blabla, s podáním písemné žádosti.

Já fakt nejsem z těch, co se vzdávají bez boje, ale tohle jsem zvládala jen pár let. Právě kvůli tomu systému jsem odešla. Děti mi chybí moc, nevadila mi práce ani s těmi náročnějšími, ani směšný plat, ale ty věčné nekonečné boje s vedením a některýma vychovatelkama jsem prostě nedala.