Tehdy jsme nad tím moc nepřemýšleli, asi jsme opravdu šli se stádem .-). Když letos nejmladší mládě dospělo, my máme za sebou víc než 30 let společného života a vypadá to, že nás určitě nebude trápit syndrom prázdného hnízda, naopak, že i tuto etapu si dokážeme užít, shodli jsme se na tom, že manželství stálo a stojí za to. Nejsme já a on, ale my a moc nás zahřála debata s dětmi, které si to, že nemít rozvedené rodiče není v dnešní době samozřejmost uvědomují a kupodivu to berou jako plus pro svůj osobnostní rozvoj. Jsem ráda, že jsme měli to štěstí, že nám manželství svědčí (co se týče kil až moc. Velkou krizi jsme měli jednu, asi po patnácti letech, tehdy jsem se cítila jak v prvním příspěvku. Od té dvacítky dál je to paradoxně čím dál tím lepší. Já za sebe mám názor, že v našem případě hrálo velkou roli to, že jsem ve vztahu nikdy NEMUSELA (třeba z důvodu ekonomické závislosti) ale CHTĚLA zůstat.