Tech vicejazycnosti je mnoho druhu a stupnu. Napriklad “cestovni” vicejazycnost se ziskava i ztraci celkem rychle (treba u deti diplomatu, kteri ziji kazde dva roky v jine zemi - dite se nauci jazyk prostredi, skoly, ale po opusteni prostredi jej rychle zapomina). Naopak rodinny jazyk byva spise trvaly. Pri vicejazycnosti je navic bezne, ze lide maji v kazdem jazyce jinou slovni zasobu dle situaci, v nichz jazyk pouzivaji. Nektery jazyk tak napriklad mohou ovladat i jen slovem, nikoli pismem. Takze treba domaci rozhovory a tzv “rec s detmi” clovek obvykle ovlada jen v jednom jazyce. V jinem jazyce treba clovek pracuje (a bezne je, ze vicejazycni lide “umeji pracovat” pouze v jednom jazyce - a nemusi to byt zrovna ten rodny). Jindy clovek ve vicejazycnem prostredi vytahuje ruzne jazyky dle situace, podle toho, ve kterem se pro dany ucel citi lip. Napriklad znama Svycarka pracujici leta v UK pracuje bezne v anglictine, ale vzdy pocita v nemcine, s detmi mluvi francouzsky nebo anglicky.
To, co je v CR obvykle povazovano za vicejazycnost (perfektni ovladani nekolika jazyku na stejnem stupni urovne a slovni zasoby) je totiz znacne neobvykly jev.