Zajímavé téma. Máme tři kluky, jsem za ně šťastná a nevyměnila bych je za nic, ale musím přiznat, že jsem vždycky toužila po holčičce. Kdyby muž chtěl, do čtvrtého těhotenství bych šla hned a po hlavě. Ale nakonec jsme se domluvili, že čtvrté dítě zkoušet nebudeme (můj věk a hlavně možnost čtvrtého chlapečka, které by mohl být stejně náročný jako nejstarší syn), přesto jsem myšlenku na další rozšíření rodiny nezavrhla. Nicméně jsem se přeorientovala na možnost pěstounské péče, muž je tomu nakloněn. Teď zvažujeme, zda do toho opravdu jít (chceme malou neromskou holčičku, zní to hnusně, já vím, i proto jsme zatím žádnou žádost nepodali), navíc představa, že budeme (nejenom my dva, ale i kluci) pod drobnohledem ospodu, mi není moc příjemná. Ale mám v sobě takový pocit, že kdyby nám to náhodou vyšlo, tak moje mateřství bude s konečnou platností vyřešeno ( i za předpokladu, že by se jednalo o náročnou péči s nejistým výsledkem).