Monty,

zrovna teď sleduju chátrání jedné devadesátileté paní. Ještě před cca třemi lety chodila pravidelně do kostela a klubu důchodkyň, vždycky to byla vtipná a chytrá stará dáma, ale jaksi ji dohnaly nemoci stáří, kromě fyzična vynechává i mozek. Starají se o ni dvě dcery, důchodkyně (kariéru už jim to pravda nerozbije, ale zase už taky nemají zrovna přebytek sil) s podporou vnoučat.
Jedna z těch dcer je dostatečně zámožná, aby mohla zaplatit slušné zařízení, přesto se starají u babičky doma, dcery se tam po cca týdnu střídají. Protože babička se v neznámém prostředí BOJÍ. A ne trochu, fest, pokud dobře chápu, regulérní panické ataky. Už se bojí i být sama doma, takže začíná být problém i odskočit na nákup - babička pláče, volá je - potřebuje někoho, koho zná, a fakticky dokáže přijmout a spolehlivě poznává jen ty dcery, už ani vnoučata ne. Dovedeš si představit placenou službu, která by nahradila jejich péči? Ten strach nezaženeš ničím jiným než přítomností blízkých osob nebo notnou dávkou oblbováků (a někdy je třeba blízkou osobu + oblbovák).

Jiná kamarádka strávila víc než půl roku téměř denním nocováním v hospicu s umírající maminkou; trvalo to mnohem déle, než zpočátku tušili. Ano, zvládla chodit do práce a jakž takž pracovat. A do hospicu. A problém byl podobný - maminka ji potřebovala, nikoho jiného ke konci nepoznávala.

Volba sebelépe placeného ústavu neznamená vždycky volbu komfortu a spokojenosti pro starého člověka.

Jistě je lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný... Ale občas v méně přehledných situacích je to "lepší" hodně komplexní otázka.