jdu si pro radu, nevím jak nastavit hranici, kdy už je to pro mě nepřijatelné.
Mám dvě holky a ta starší 9 let mi v současné době velmi bojkotuje vařené jídlo. Prakticky cokoliv uvařím buď rovnou nechce nebo sní trošku a má řeči "je to divné", "tohle mi v tom vadí" a milion dalších možností. Nahrazuje to velmi pravidelnými procházkami do lednice. Mě to teda docela vadí, protože v porovnání s tím, že si dá rohlík s taveňákem místo mnou udělané poctivé hovězí polívky mi trošku vítězněji vychází ta polévka, z hlediska výživy.
Rozhodně nemám problém s tím pochopit, že dítě prostě na to zrovna v tu chvíli nemá chuť a chce si dát něco jiného a klidně jí to dovolím, ale ... nyní se to děje opravdu často a když mi to dělá i u víkendových obědů, ke kterým beru jako přidanou hodnotu, že se rodina sejde a společně si dá něco dobrého. Ona to nesní a za půl hodiny šmejdí v lednici. Manžel je všežravec tudíž vařím klidně dle přání mých dětí. Ale nyní už fakt nevím co bych měla vařit. Nejvíc mě to naštve, když vařím po náročném dni, aby něco doma bylo a pak to tam suším 4 dny, protože dětičkám to nejede.
Prosím dvě rady u nás nefungují - tak ji nech ať si dělá jídlo sama - ano leccos už zvládne, ale není to pro mě bez práce. Buď nechá bordel nebo vyžaduje pomoc či asistenci a druhá - tak jí prostě nic nedej do dalšího jídla - to taky nefunguje. Náš dům a zahrada je v podstatě plný jídla tj. když doma zvládnu ohlídat, aby si nic nevzala nají se na zahradě. To už mám vyzkoušené.
Jak to máte nastavené vy?