Zemřelému je to asi jedno, ale pozůstalým to jedno být nemusí.
Mám takovou osobní vzpomínku, kdy jeden pán mluvil často nehezky o mém již před lety zesnulém bratrovi, a byť to z pohledu vyprávějícího mohla být pravda (nevím, nebyla jsem u toho), bylo mi to velmi nepříjemné, byla jsem na toho člověka dost rozlobená - ve smyslu, proč to říká, když už se to nedá napravit, změnit, ani se k tomu nemůže zemřelý vyjádřit. Měla jsem dojem, že ten člověk neměl mého bratra rád a vůbec jsem se s ním nechtěla bavit. Jako bych si chtěla uchovat jen ty hezké vzpomínky, nechtěla jsem to slyšet, vnitřně jsem si vytvářela pozitivní scénáře ohledně bratrových motivací, prostě že to brácha myslel dobře, ale nebyl pochopen... Ale s někým jiným jsem dokázala mluvit o bratrovi i lehce negativně, možná spíše shovívavě, dá se říct, že jsem zaujala takový obranný postoj, i když jsem na něj taky někdy naštvaná, že už tady není. Nejspíš záleží, s kým ten hovor vedu, když vím, že ten člověk ho měl rád, tak je to v pohodě, je to jen takové vzpomínání na dobré i špatné.

Vnímám to tak, že těm nejbližším pozůstalým by se neměly říkat nehezké věci o zemřelém, přece jen ho měli rádi a i když vědí, že měl nějaké chyby, byl to jejich milovaný člověk. Je to naprosto zbytečné jitření starých ran. Taky mám nějaké ošklivé vzpomínky na někoho zemřelého, ale prostě je nebudu ventilovat před jejich nejbližšími.

Takže hypoteticky bych nevykládala nějaké hrůzy o Hitlerovi jeho rodině, i kdyby sami to téma nakousli, svůj názor jim sdělovat nebudu, je to příliš tenký led.