V tomto věku a v dané souvislosti mi děti nikdy neřekly ne. Psa tedy nemáme, ale když jsem je poslala před odjezdem do školy třeba pro léky, došly (vzpomínám si ale, že dítku ne již malému léky pro mě nevydali, a musela jsem do lékárny sotva lezoucí).

Vůbec si proto neumím představit, jak bych reagovala u svých dětí.

Vždy je ale potřeba reakci přizpůsobit povaze dítěte - buď křičet nebo mluvit tiše chladně, argumentovat věcně (matka půjde venčit nemocná, přitíží se jí, tedy systém bude změněn na delší dobu na takový, ve kterém matka nevenčí a dítě bude chodit ráno častěji).

Jak trestat taky nevím, tomu jsme se vyhnuli (zákazy něčeho, odebrání něčeho či péče... nic takového). Vždy se dalo vše vyjednat, domluvit.

Těžká rada. Asi fakt dát psa pryč.