Source, zakladatelka nepoužívá žádné "občas, někdy, stává se mi že..."

popisuje to jako dost trvalý stav, a jako by to všechno stále probíhalo. Tak to tak chápu.

Navíc na diagnostiku deprese nemusí všechny ty stavy být současně, stačila by jich tak půlka na střídačku v průběhu týdnů.

Jak je vidět (takže o tom nemusí mluvit) u těch lidí, co pro ně nejsi "jen tak někdo", že s tebou nechtějí mluvit? Že nemohou spát? Že o samotě brečí? Že jsou přesvědčení, že (už) nejsou k ničemu? Že nevidí žádný smysl další existence? Že je nic netěší? Že doma sedávají neschopni jakékoli akce? Že pracují jen na setrvačnost? Že mají paranoidní obsah myšlení?