Irmi, od těch prvních vánoc "po" je s námi u štědrovečerního stolu mužův prostřený talíř, na kterém si hoví andělíček. První vánoce jsem já sama hodně vzpomínala na to, co se dělo o těch minulých vánocích - posledních společných. Neutíkali jsme, snažili jsme se zachovat tradice, ale nehrotili jsme to. Když se nám chtělo brečet, brečeli jsme. Za sebe se domnívám, že tomu neutečeš i kdybys odjela na severní pol. Ten smutek se musí prožít a odžít, patří to k životu. Druhé vánoce jsou už vlídnější...