V prvním případě se honí čas, jsme doma cca ve čtvrt na deset, tak aby se děti stihly učit, tak se jde jeden mýt, zatímco druhý jí a naopak. Mají tak šanci se jít dřív učit nebo spát. Televizi nepouštíme, protože "se to nedělá". S manželem si sami nepovídáme, protože si povídáme s těmi dětmi, když už je vidíme a já mezitím navíc ohřívám večeři, dělám svačiny a nutné věci.
V druhém případě není potřeba večer ten čas "na manžela", tím pádem jíme spolu, umyjí se potom - trvá to dýl. Televize není nutná, ale když někdo řekne, že je tam něco hezkého, tak to pustíme a zvládáme ji sledovat i si povídat - syn podědil tuto ženskou vlastnost zvládat víc věcí najednou
A v ložnici pak máme rádi "živo", povídání, učení, s notebookem tvoříme referáty, něco zajímavého v tv ... není to tak často, tak mě tento úpadek morálky vůbec nevadí