Tak si půjčí znova, no.

Volala mi včera dávná kamarádka, že přišla o byt a je teď na ubytovně. Nakonec z ní vylezlo, že bydlela v družstevní garsonce po mamince. U družstva má dluh 100.000,-, ten taky nemá za poslední týden, že. Družstvo ji teda pro neplacení vyloučilo a následně asi proběhl soud a uvalil na ni exekuci. A ona to řeší až v okamžiku, kdy jí exekutor u bytu vyrazil dveře a vyměnil zámek. Pak mi brečí do telefonu, že ji vystěhovali protiprávně, že je osoba v hmotné nouzi a kdesi cosi. Léta nepracuje, bere jen jakousi sociální podporu a částečný invalidní důchod. Jenže nechápe, že se prostě léta zadlužovala, neplatila nájem, má i další dluhy. Mám ji litovat? Přitom je to VŠ, PhDr, takže úplně blbá asi taky není. Je sama, rodinu nemá. Když jí poradím, aby si našla levné bydlení, má tisíce výmluv, proč to nebo ono nejde. Dtto s prací, samá výmluva, proč nemůže pracovat, prý nezvládá ani jednoduchou práci na recepci ani hlídače na parkovišti. Takže to beru tak, že komu není rady, tomu není pomoci. Ano, můžu už ne poradit, ale říct svůj názor na věc. Ale to je tak všechno, starat se pak musí každý sám.