Jenže většinou člověk svoje dítě zná.

Pokud ho vychováváš tak, že se doma na "vymrčování" nehraje, tak asi na to musí být zvyklej a není to u něho na denním pořádku, ne?

Samozřejmě, že asi většina z nás to nemá tak, že by do auta vsedla POKAŽDÉ a POKAŽDÉ odvezla dítě z nějaké akce, na které se mu nelíbí, ale (vzhledem k tomu, že jako rodiče svoje děti většinou docela dobře známe ) mě při jeho zoufalým telefonátu domů napadaj dvě hlavní varianty:

- dítě je nějak specifický nebo úzkostný (což o něm budu vědět, koneckonců je to moje dítě a znám ho), tudíž už tak trochu počítám s tím, že ten pobyt "mimo" možná nedá, ale považuju za dobrý, aby se o to aspoň pokusilo a postupně se otužovalo. Tak ho odvezu s tím, že tentokrát to "dal" jen částečně, ale bylo to třeba o krok dál než posledně, kdy se na návštěvu vůbec nebyl ochoten vypravit, a příště se třeba posune zas o krok dál. Ale tohle celý je problém nás a naší rodiny a ani ve snu by mě nenapadlo zatěžovat tím rodinu hostitele tím, že tam dítě nechám, ať si s ním poraděj oni (asi bych je naopak dopředu upozornila, že tento problém může nastat, a byla jim vděčná, pokud by byli ochotni do toho jít i tak a vlastně nám "pomoct" s překonáváním nějaký fóbie)

- dítě je vychovávaný tak, jak píšeš Ty, a hysterii apod. obvykle nemá ve svém repertoáru. Kdyby mi TAKOVÝ dítě hystericky volalo, že chce domů, tak okamžitě sednu do auta a jedu, protože bych uvažovala stylem, že pokud tak moc vybočilo ze svýho normálu, tak se tam muselo stát asi něco dost strašnýho a musím mu napřed pomoct a pak se teprv ptát, co se stalo.