"Ano, existuje něco jako norma nebo širší norma, kdo se do ní "nevejde", má nějaký problém - dílčí, dočasný, dlouhodobý, zásadní, možností je x.
Používala jsem tu opakovaně příklad s chůzí. Když dítě ve třech letech nechodí, málokdo to přejde s tím, že je to OK a dítě to časem dožene. Když má v deseti nezvladatelný hysterák z bubáka, najednou je to něco jiného? Jasně, že z toho může "za rok vyrůst", může to dokonce být první a jediný hysterák v jeho životě, ale pořád zůstává skutečnost, že nejde o standardní chování v tomto věku."

Dobře, připusťme, že to tak opravdu je.

Ale není pak kruci práce především toho RODIČE nějak to ŘEŠIT? Kterej normální člověk by se spokojil s řešením, že "jeho dítě se chová nestandardně a má problém" a vykašlal se na to s tím, že ON je zásadovej a nesnáší "vymrčování", i když je evidentní, že aplikuje "zdravé" normy na "nemocného" člověka?

Co by pak s tím dítětem udělal, kdyby zjistil, že je opravdu nestandardní nebo nemocné? Shodil by ho se skály?