Libiku,
celá diskuze je o tom, že trend hyperprotektivních rodičů vnímám jako negativní a dovoluji si tento názor veřejně prezentovat.
Protože osobní pošťuchování mi až tak zajímavé nepřipadá, zkusím tento kacířský názor upřesnit a podpořit citací z bakalářské diplomové práce Evy Stupavské (Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, katedra psychologie, rok 2014).

"Motivace rodičů k hyperprotektivitě je ve většině případů benigní. Láska se spojí
s nejistotou ze strany rodičů a tato nejistota je ještě více utužována médii. Určitou motivací
může být také to, že rodiče se snaží upevnit kontrolu nad potomky kvůli své zmenšující se
roli. Sama hyperprotektivita ale benigní není. Problémem totiž není hyperprotektivita per
se, ale nepřiměřenost přehnaných obav v prostředí, kde hrozící riziko není velké. Tato
nepřiměřenost pramení jednak ze špatné informovanosti rodičů o psychosociálních
vývojových potřebách jejich dítěte zahrnujících riziko a odpovědnost, jednak
nedostatečného obeznámení se s populačními daty, která ukazují, že mnoho dnešních
mladých lidí je více v bezpečí, než tomu bylo dříve v historii (Ungar, 2009).
Hara Estroff Marano, americká psycholožka zabývající se touto problematikou, se
domnívá, že úzkost jde odjakživa ruku v ruce s rodičovstvím. V dnešní době si ale rodiče
více a více dovolují vystavit děti své vlastní úzkosti, k čemuž dříve tolik nedocházelo.
Rodičovské potřebě větší a větší kontroly napomáhají technické vymoženosti, například
sledovací zařízení, jež neustále monitorují GPS polohu osoby, která má zařízení u sebe
(Harper, 2009).
Na podobném principu funguje v České republice služba NajduTě, která nabízí
monitorování pohybu dětí skrze mobilní telefon (NajduTě, 2014).
Nejistota rodičů je v dnešní době povzbuzována větším silničním provozem a také obavou,
že jejich děti potkají např. člověka s mentální či sociální poruchou, člověka se závislostí
apod. Rodiče často přiznávají, že dávají svým dětem hranice, kam mohou jít a kam už ne.
Jejich představa o nebezpečí okolí může být značně zkreslená. Například jedna matka
zakázala své dceři jít „nebezpečným“ lesem, ačkoli souběžná asfaltová cesta, po které její
dcera tedy šla, byla ve výsledku pravděpodobně mnohem nebezpečnější. Často se také
objevuje strach rodičů z blesku, hadího kousnutí, hmyzu nebo prostě z temnoty lesa (Skår
& Krogh, 2009).
Značně kontrolovaným se stal i pohyb dětí na letním táboře. Jakákoli aktivita, ať už
sportovní či jiná, je velmi často monitorována dospělými, dokumentovaná a poskytovaná
prostřednictvím internetu rodičům (Harper, 2009).

...

Ze studie provedené v roce 2004 vyplývá, že sedmnáctiletá dívka dnešní doby vyrůstající
v San Francisku je ve větším bezpečí, lépe vychovaná a také více zodpovědná, než bývala
její sedmnáctiletá matka ve své době na stejném místě. Tato mladá sedmnáctiletá dívka má
dnes také o 50 % menší pravděpodobnost, že bude zavražděna a o 75 % menší
pravděpodobnost, že spáchá sebevraždu. Riziko, že se stane sama matkou je o 55 % menší
(Chesney-Lind & Belknap, 2004, in Ungar, 2009).
Z jiné studie vyplývá, že středoškolští studenti v roce 1991 byli přibližně stejně sexuálně
aktivní jako středoškolští studenti z roku 2005. Použití kondomu při posledním pohlavním
styku se pak u týchž studentů zvedlo ze 43 % studentů v roce 1991 na 63 % studentů
v roce 2005. Za posledních třicet let došlo také k poklesu porodů či interrupcí u mladých
lidí do 19 let včetně. Klesá násilí ve společnosti, a to navzdory zpřísňování policejního
posuzování přestupků u mladistvých (Abma, 2003, in Ungar, 2009). Totéž potvrzuje Carl
Honoré – svět je podle něj bezpečnějším místem, než kdy předtím - jen rodičům to tak
nepřipadá (Harper, 2009).

...

Hyperprotektivita se nejčastěji objevuje u rodin středních tříd a - minimálně hypoteticky -
k ní mohou přispívat faktory jako rostoucí očekávání úspěchu vlastních dětí a vnímání
světa jako nebezpečného místa (Ungar, 2007, in Ungar, 2009).
Ungar dále píše, že ve své klinické praxi se setkává s dvěma způsoby, jakými mladí lidé
„odpovídají“ na hyperprotektivitu svých rodičů. První odpovědí je odsouhlasení
rodičovských obav, přijetí fikce o daných rizicích a jakési stáhnutí se či ústup. Tyto děti
jsou ohroženy úzkostnými poruchami, chybí jim fyzická aktivita v důsledku neustálého
řízení poskytovaného rodiči a chybí jim motivace. Studie také ukazují, že rodiče, kteří
omezují vystavování svých dětí zodpovědnosti nebo možnostem zakusit výzvy,
vychovávají děti spíše s vnějším místem kontroly (Ungar, 2009).
Pozitivní korelaci důsledků hyperprotektivity na dítěti a vnějšího místa kontroly dítěte
uvádí také studie autorů Spokas & Heimberg (2009).
Druhým způsobem reakce na hyperprotektivitu rodičů pak může být rezistence vůči
neustálému napomínání jdoucího z úst rodičů ohledně vlastní bezpečnosti. Tyto děti
v důsledku zákazů či omezování hledají vlastními silami riskantní situace, výzvy nebo
příležitosti ukázat vlastní zodpovědnost. Tímto jednáním, které již není ovládáno jejich
pečujícími osobami, uskutečňují svůj další vývojový krok - přechod do období dospělosti.
Jinými slovy tyto děti potřebují samy otestovat vlastní limity. Často se toto testování děje
skrze užívání drog, poflakování se v ulicích, skrze brzký počátek sexuálního života a menší
trestné činy či přestupky, např. drobné krádeže (Ungar, 2009)

...

Autoři dokumentu Lost adventures of childhood uvádí, že okruh vzdálenosti od domova,
ve kterém si hraje průměrné devítileté dítě v Kanadě, se zmenšil na jednu devítinu toho,
čím byl v roce 1970 (Harper, 2009).
I respondenti norské studie uváděli, že mají silný dojem, že menší děti se drží při pobytu
venku blíže domova, než se drželi oni sami či dokonce jejich prarodiče ve svém dětství.
Také se domnívají, že hlídání mladších sourozenců staršími bylo nahrazeno rodičovským
dohledem či dohledem v rámci organizovaných aktivit (Skår & Krogh, 2009).
Závratným způsobem roste využívání organizovaných, často sportovních, aktivit v dnešní
době a roste i přepínání dětí těmito aktivitami na úkor skutečně volného, neřízeného a
nestrukturovaného času venku nebo doma. Čas dětí strávený organizovanými sportovními
aktivitami se od roku 1981 více než zdvojnásobil. Navíc 70 % dětí, které takto sportují,
skončí do svých 13 let. Tyto děti vypovídají o vyhoření, vyčerpání a vypjaté atmosféře
(Harper, 2009).
Prostor, který je věnován hře dětí v přírodě nebo vlastnímu pobytu rodičů v přírodě, je
nedostatečný. To vede ke strachu a úzkosti, které zvyšují omezování pobytu v přírodě a
zvyšují využívání organizovaných a dospělými kontrolovaných aktivit. Jedna z matek se
vyjádřila, že posílání dětí do těchto organizovaných kroužků je jak bezpečné, tak
jednoduché."


Celá práce je k nahlédnutí na https://theses.cz/id/hjovf5/BC-StupavskaEva.pdf