No, nevim.
Pro mě a moji sestru bylo nemyslitelný přivést si domů prostě domů návštěvu na spaní nebo jít někam spát a OZNAMOVAT to. V jakémkoli věku do maturity, resp. do odchodu na kolej. Tyto věci se vždycky konzultovaly, resp. ptaly jsme se.

A přespávání u nás se nekonalo snad nikdy, u kamarádů jsme spaly párkrát, tj. já cca 3x za dětství. Stejně tak chození po návštěvách a přijímání návštěv kamarádů bylo nežádoucí (netahejte nikoho domů, taky nechodíte nikde vytloukat).

Na druhou stranu jsme chodily ven, trávily kupu času koníčky, jezdily se skautem, jezdily na vandry, já jsem strávila v 16 letech skoro půl roku v cizině... Se samostatností nebo nesamostatností to nemělo nic společného.

Stejně tak naše děti nějaké masivní navštěvování a přespávání nepěstujou, i když v obojí jsem mnohem benevolentnější než moji rodiče. Chodí ven "na lítačku", jako jedni z mála v celé čtvrti, a to včetně čtyřletého. Dostávají vlastní odpovědnost dle věku a povahy (a jsou v tom velké individuální rozdíly). Opravdu nejsou chráněnější než jsme byly my. Jediný rozdíl je, že o nás pečovali hodně prarodiče, o naše děti prarodiče moc nepečují, jen se s nimi sem tam vidí.

(Čímž zároveň obratem reaguji na to, jak je možné, že se člověk deset let sám nikam nepodívá. Inu, je to snadné, nejsou lidi, děti jsou tři se dvěma dietama ).