"Když mi večer zavolá moje desetiletý dítě nebo můj čtyřicetiletej muž nebo můj pětašedesátiletej táta s pláčem na krajíčku, ať pro něj někam přijedu, tak vycházím ze svý zkušenosti, že jsou to samostatní a příčetní a kompenzovaní jedinci a že se tudíž muselo odehrát něco vážnýho, jako třeba panická ataka, nějaký násilí nebo něco jinýho silně diskomfortního, sedám do auta, jedu, souhlas Rodiny.cz k tomu nepotřebuju.

Stejně tak by táta nebo muž pro mě dojeli třeba na kraj světa, právě proto, že vědí, že nejsem žádná manipulativní holčička, takže když volám, nepůjde o prkotinu."

Přesně, přesně, přesně.

Myslím, že vycházíme ze dvou různejch premis:

- dítě mi volá opakovaně, že někde nechce být, ať pro něj přijedu (úvodní situace, tam bych i zčásti souhlasila s tezí Monty, že pokud takto volá často, tak je někde nějaká chyba, a pokud tam je to "opakovaně", tak bych to asi už dávno nějak řešila).

- dítě nebo kdokoli jinej mi takto volá POPRVÉ, a pak zareaguji podle situace - buď se pokusím domluvit s nějakým dospělým, co ho má na starosti, co se děje (jestli to není momentální stesk, kterej za pět minut přejde), případně pokud vím, že dítě je už delší dobu samostatný, případně se jedná o normálního dospělýho, kterej takový věci normálně nedělá, tak přijedu, protože to bude pro mě signál, že se děje něco mimořádnýho a že ten člověk potřebuje moji pomoc).

Opakovaně jezdit na písknutí, když se neděje nic, to bych nedělala a bylo-li by to myšleno pouze takto, tak bych s Montiným přístupem i souhlasila.