No, hlavně vůbec netuším, jak by se rozhovorem dala nevěra (i reálná) vyřešit. Navíc já třeba za nevěru virtuální dopisování nepovažuju. A taky věřím, že mnohem víc chlapů (i žen) si jen píše - k reálnému aktu nepřistoupí.

Ptát se proč, je úplná kravina. Nic, co řekne, nemůže být dobře - ve smyslu, že by to podváděná ráda slyšela.


Snažit se "se napravit" (pokud vím, že muži něco chybí), je taky kravina, resp. já to nikdy nezvládla. Když už jsem se o "tom" dozvěděla, bylo mi vždycky blbě, představa, že ještě v tu chvíli ze sebe dělám dokonalou manželku, aby ten můj "záletník" si uvědomil, co doma má a sám toho nechal, mi přišlo jako to nejblbější. Na druhou stranu dělat scény a dusno - no, to si akorát potvrdí, že ta jiná (která je přirozeně ještě hrající úžasnou, chápavou...) je lepší a že to za to asi stojí.

Roky mě naučily, že je prostě nejlepší nevědět, nevidět, nepátrat, nechtít vědět, ale to fakt chce i od toho partnera, aby pokud něco (cokoli) dělá, byl v tomto maximálně ohleduplný...

Já se přidávám k tvrzení, že někdy zahne, zkusí to, zamiluje se... , v zásadě každý. Ale zdaleka ne každý chce kvůli tomu likvidovat rodinu a domácí dlouholetý vztah.

Holky, nebuďte tak naivní...