Kat, na to ti snadno odpovím. Ona dává přednost bližšímu okamžiku. TEĎ přišla domů, má klid a může si ho užít po svém. To je nejvíc. Vůbec nemyslí na to, co bude pak. To bude až pak, atd TEĎ!! je její čas.
Úplně to cítím ještě po těch pětatřiceti letech, tu slast, že teď jsem sama a budu si dělat, co chci.
Věděla jsem, že za pár hodin se přiřítí rodiče a budou mi spílat, ale to v tu chvíli bylo vedlejší.
A opakovalo se to stále dokola, rodiče také nechápali mou odolnost, pořád mi domlouvali, že když udělám povinnost jako první, budu pak mít klid a vyhnu se konfliktům. Ale já jsem na to absolutně nebyla zralá, takhle uvažovat.
A to je přesně důvod, proč jsem tolerantní k vlastním dětem.