Protože o mém vzdělání a tím i povolání rozhodovali soudruzi za minulého režimu, bylo pro mne jediným kritériem, aby syn dělal to, co sám bude chtít, v čem se bude cítit spokojený. Že se nebude živit rukama bylo celkem jasné, i když tak tragické to taky není, ale jinak jsem to nechala pouze na něm. Já se ke svému povolání, které mne uspokojuje, dostala až pozdě a dost oklikou, takže u syna mi bylo víceméně jedno co, ale spíš jak se v tom najde. No, vybral si dobře, je jedním z někola málo lidí v tomhle státě v určité oblasti a zatím dobrý Hezčích věcí než je spokojené dítě moc neznám.