No, kdysi jsem si to představovala jinak.
Neplánovaně jsem otěhotněla a ani mě nenapadlo, že bych si jako dál nedělala to, na co jsem byla zvyklá. Tři týdny po porodu jsme byla nastoupená před klientem, vedle sebe křesílko-autosedačku, s miminem.
Po pár týdnech jsem přišla na to, že to mimino prostě nerespektuje můj čas Že má hlad jindy, než já mám pauzy a že si občas řve jen tak.
Tak jsem to tempo a dost hodně i náplň práce změnila. A energii jsem vrhla trochu jinam.
Nicméně-před týdnem mi stala taková věc-poprvé v životě si uvědomuju smrtelnost mých blízkých i sebe sama a začínám víc přemejšlet nad tím, jak si rozvrhnout život dál. A jistě cítím, že etapa "děti" brzy skončí, pojedou si po svým a já zvolním.