já říkám, že už jen to, že se nad tím zamýšlíš je známka toho, že to bude dobrý
(teda pokud nejde o fňukání po láhvi vína ve stylu "vždyť já jsem jim nic nedala" )
nepopírám jistou dávku alibismu, ale věřím, že když budeme v pohodě jako rodina, mají děti nejlíp nastartováno k tomu, aby žili spokojeně i v dospělosti - (snad) přejímají nějaké morální hodnoty, nějaké priority, hodně s nima o spoustě věcí mluvíme, bavíme se o tom, že život není jen slunečná procházka růžovým sadem, přesto že se má člověk snažit vnímat co nejvíc to pěkný... že spolužití je o kompromisu, přesto každý by měl mít pocit uspokojení a ne jen ustupovat...a jestli budou jednou spokojený samy se sebou, budu šťastná... co víc jim (si) přát