Aleno odkud bereš tu představu, že děti neustále celý den dělají něco, co musí? Ano, částečně jistě. Ale cvičí a hýbe se každý den, venku jsme většinou taky každý den. Prostor pro svoje hry mají velký a k tomu často opravdu i to, že naopak my skáčeme dle nich - materiál, podat, přinést, pomoc, co potřebuješ - řekni si.
A situace během dne - každá cesta po schodech, cesta do umyvárny či na wc - prostor pro závod, strkání, předbíhání. Musela bych třeba posílat děti opravdu po 1 člověku, a to nejde vždy. Ale začínám o tom uvažovat, že to tak budeme dělat. Hry venku - naprosto běžně jsou o tom "strč do mě tak, abych upadl", hvězdný byl kluk, který se rozběhl a napral to do dřevěné prolejzačky, když to udělal znovu, vylezlo z něj, že je Super Mario. To, že si v rámci hry s panáčky kluk rozběhne a boxerským bočním kopem napere druhého tak, že ten sletí, není zase až tak vyjímečný. Dnes jen některé drobnosti: dítě povídá "X mi otevřel moji skříňku v šatně" - reakce byla, že kluka za to strčil tak, že odletěl metr a půl až za židli v šatně. Dva jdou na wc, sranda je, že jeden do druhýho vrazí tak, že letí čelem na sprchovej kout. Běžný, prostě běžný. A drtivá většina jsou předškoláci. A pozor - je to takhle i v jiných třídách - menší, či větší děti. "Ona si stoupla přede mne ve frontě" - lup, holka o hlavu menší na zemi. Do háje zelenýho, co to jako je? Dneska toho jsem plná, přemýšlím, jak ještě jinak a lépe vysvětlit a zprostředkovat, že některý věci jsou fakt mimo. Hlavně jsou to chvilky, kdy nemůžu být prostě na 3 místech naráz. A děcka to slyší furt, kolegyně tohle řeší taky pořád - jako není to jen v nějaké mé neschopnosti.