Tino, ne koprovku jsem nejedla ani doma. Jak byla ve škole koprovka, byla jsem v průšvihu. Mohla jsem sníst jen suché knedlíky. Omáčku jsem nezvládla a žvýkací hovězí, ze kterého koukaly blány a žíly, to už teprve ne. Když si na to vzpomenu, jímá mě děs ještě teď. Nechali mě vždycky nad tím trápit jako poslední, že to sním, ale to nešlo. Časem jsem už uměla schovat maso pod druhý knedlík a rychle proklouznout, někdy to vyšlo, někdy ne.