Termixi, tu zradu od matky zažívá docela dost lidí v různých podobách, tohle je jedna z těch nejstrašnějších. Asi jste probraly její pohnutky, strachy, atd...to, co ji k tomu vedlo.

Pokud se to děje v době do nějakých 6ti let, vlastně dítě vůbec nemá pocit takového bazálního bezpečí.
Já vlastně žila podobně...zmizely mi dvě základní jistoty v raném dětství, postupně odstřihli i tu třetí...a vlastně proto jsem chtěla v dospělosti tomu všemu přijít na kloub, jak to je, získat jistotu, pocit bezpečí.
Člověk jakoby nikde nenacházel ten pocit jistoty, schoulení se naprosto bez zábran a v jistotě, že jsem chráněná...možná se tomu dá říct spočinutí.
Jak to bylo jsem rozumově zjistila poměrně záhy, rozebrala jsem to do prvočinitelů, ale nepomohlo to...leda k pochopení, ale celkem nic víc.

Tady totiž není zraněný ten dospělý člověk, kterými teď jsme, ale malé dítě...v tom věku dítěte, ve kterém bylo, se tohle jakoby "zapouzdřilo" a uložilo uvnitř, a je potřeba jakoby "vyléčit" a přesvědčit a uklidnit nebo pustit ven do bezpečí to malé děcko...to je to, co teď volá a vylézá na povrch...ta dospělá žena teoreticky a rozumově přece už všechno ví a kolikrát se na sebe zlobí, že by měla, neměla...ale to je blbost, to NEJDE! Rozum proti podvědomí a emoci v té chvíli nemá žádnou obranu...není schopný kontrolovat, pokud se ta emoce rozjede.

Nemá cenu se na sebe zlobit, to jako bychom tomu malinkému dítěti přikládali ještě polínka a zatápěli mu ještě víc...

když je mi nejhůře, prosím o vedení...vnitřní nebo Boží nebo...prostě a pak se snažím to jakoby pustit z ruky a jen aktivně čekám, odkud přijde rada, pomoc, funguje to...
Přijde správná doba a správné místo, správný člověk.

Nedávno tu sem někdo dával kontakt na pražského psychologa s dredama? Vypadalo to docela dobře...
samozřejmě mnoho dlouhých terapií by nikdo nezaplatil, ale někdy ty jakobyalternativy jdou velkou zkratkou přímo k podstatě věci.