...jo a ujišťování zvenčí, jak jsem skvělá, úžasná a co všechno zvládnu, s čím vším si vím rady, nepomáhalo vůbec...snad spíš naopak...
Spíš mě to hodilo do kolečka dalšího dokazování, co zvládnu...jak jsem "dobrá". Ne snad dokazování druhým, spíš sobě, řekla bych. A stejně jsem si byla sama sebou nejistá.
K ničemu, nepotřebná a nedávno jsem přišla na další termín - "přívažek - jsem jen přívažek, sama o sobě neznamenám pro milované lidi nic", až jsem se tomu musela pak smát...jak absurdní to přesvědčení bylo, ale ovlivňovalo mě strašně silně dlouhých snad skoro 50 let.
A předtím ta jiná přesvědčení (to už si nevzpomínám)...a nedostatek bezpečí, zázemí, jistoty...a já teda navíc měla věčný strach, že přijdu znova o to, co jsem vybudovala, spíš tedy o vztahy a domov, než o majetek jako takový...

A i vím události, se kterými se tato přesvědčení vázala, ale už je mám v hlavě jen jako neutrální film.

A ještě pořád nemám úplný vnitřní klid a tak..ještě mám co dělat v tomhle žití...
Ale konečně nechávám události tak nějak víc plynout, míň uplatňuju svou vůli...a ono se to nějak děje.
život jakoby ze mne orval iluze a tak...a nakonec ty největší jistoty nalézám v sobě...a v té vnitřní Víře...protože ty opory zvnějšku nebyly stabilní...byly to iluze. pro mě strašně těžký, těžký, těžký. Ale myslím, že jsme k tomu prostě dospět měla. Ne že by strach úplně zmizel, ale ve srovnání s tím, co bylo...