Nezazila jsem v detstvi to, co ty, ale ten pocit, ze nemam matku a nebyla vlastne pritomna cele detstvi, i kdyz tam realne byla, znam moc dobre. Teprve na prahu 40 se tak nejak dostavam sama k sobe a zacinam veci videt jinak. Ze je spatne spousta veci jsem vedela uz davno, ale clovek to nedokaze pojmenovat, je to bolestive a zastrene. V jednom okamziku jsem mela v praci takovy flashback do sveho detstvi, ze jsem se vnitrne uplne zhroutila a odesla jsem skoro ze dne na den. Az to me dokopalo jit k odbornikovi. Mela jsem to udelat davno. Chapu i tve pocity rozmazlenosti, mam to stejne. Zaroven uz vim, ze ja se nemusim prizpusobovat neprijemnym lidem a situacim, protoze vnitrne me to sezere. I po roce mam pocit, ze jsem stale spis na zacatku, byt zmeny jsou patrne a mam z nich radost. Pomohlo mi i cviceni, jen takove obycejne veci, ze se clovek nauci spravne stat, dychat a zapojovat svaly, o kterych daavno nevi. Je to hrozne dulezite. Preji ti silu, je to nekoncici boj. Ale uz vidim, ze da zit i spokojene.