Představuje zákaz nošení burek a nikábů zásah do náboženské svobody?
Je česká společnost natolik tolerantní, že zvládne kontakt s osobami, které skrývají svou identitu?

Po druhé světové válce začala nabývat na důležitosti otázka náboženské svobody. Důvodem byla imigrace z nekřesťanských společností. V současné době s novou migrační vlnou tato otázka zasluhuje další pozornosti. Rozdílnost mezi kulturním prostředím, hodnotami a životním stylem muslimských imigrantů a evropským kulturním prostředím zapříčinila nejednoznačnost v pohledu na projevy tohoto náboženství. Některé země Evropy v návaznosti na tento střet kultur přistoupily ke schválení zákona, který zakazuje zakrývání obličeje ve veřejném prostoru. Toto opatření postihuje především nositelky burek a nikábů. Burka je kus oblečení, který zahaluje celé tělo a nechává volný průzor pro oči. Nikáb je šátek, který zakrývá celou tvář kromě očí. Tyto oděvy vzbuzují u společnosti pocit ohrožení křesťanských a evropských hodnot.
První zemí, kde zákon na zákaz zahalování obličeje vstoupil v platnost, byla Francie. Za porušení zákona hrozí pokuta 150 eur nebo alternativní trest – kurz občanské převýchovy. V první den účinnosti zákona ho napadla mladá praktikující muslimka, původem z Pákistánu. Zákon podle ní znamenal velký zásah do jejího práva na soukromí a její náboženské svobody a stavil ji před rozhodnutí, zda se má chovat v souladu se zákonem či v souladu s jejím postojem k náboženství a tím se vystavit postihu při nedodržení zákona. Stížnost muslimky projednával Velký senát Evropského soudu pro lidská práva. Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení Evropské úmluvy o lidských právech. Nicméně soudci nebyly v tomto vyjádření jednotní a rozhodli v poměru 15:2. Francie uspěla s argumentací pro zákaz nošení burek a nikábů z důvodů podřízení se „minimálním požadavkům života ve společnosti“ a „vzájemného soužití“. Neuspěla s důvody: veřejná bezpečnost, rovnost pohlaví, respektování lidské důstojnosti. Soudkyně, které nesdílely názor většiny, měly námitku, že převážily spíše abstraktní pojmy než individuální práva zaručená Ústavou.
Šátek je pro Evropany nezvyklý, je to výraz kulturní identity. Nicméně přispívá k pluralismu, který je součástí demokracie. Šátek ženy většinou nenosí z donucení, ale pro vyjádření nějakého vlastního postoje, vyjádření víry, pro nalezení jejich vnitřního klidu.
Evropané se obecně cítí nepříjemně, pokud mají komunikovat s osobou, u které nemohou vyčíst žádné emoce z její tváře a jsou ochuzeni o nonverbální komunikaci, z které jsou schopni vyčíst mnohé i beze slov. Vyváží toto nepohodlí jedné strany nepohodlí druhé strany, pokud bude muset nositelka burku odložit?
Většina práv v Listině základních práv a svobod, která je součástí Ústavního pořádku lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Je důvod „vzájemné soužití“ právem a svobodou druhých?
Je skutečně nutné a „NEZBYTNÉ“ omezení nošení burek a nikábů v demokratické společnosti? Nositelek těchto oděvů je zanedbatelný počet. Nicméně k Francii se přidaly další evropské země, které v různém rozsahu přistoupily k omezení zahalování obličeje na veřejnosti. Jsou to například Belgie, Bulharsko, Nizozemsko, Dánsko a Rakousko. Připojí se k nim i Česká republika? Předmětný návrh zákona je již zpracován.