TaJ, takové rady jsem já taky ráda udílela. Nebylo to teda ohledně pořádku, ale ohledně jídla u dětí, uspávání, důslednosti... A pak nám dal Bůh za vyučenou, narodila se třetí dcera a všechno, co fungovalo na 2 starší, dva synovce, na jejichž výchově jsem se velkou měrou podílela (hlídala jsem je denně od rána do 15 hod. než nastoupili do školky), fungovalo to i na bratrance a sestřenice, kterým jsem dělala "chůvu". Na nejmladší nefungovalo nic. Nic nejedla, blbě spala, řvala denně třeba 8 hodin bez příčiny. Totálně mě vycucla, prostřední dcera se dobrovolně stáhla na vedlejší kolej a kromě toho, že nevyžadovala pozornost, byla jediná, kdo uměl vymyslet nějaký fígl, co na nejmladší platil. Důsledná se snažím být, ale už předem vím, v čem nemá smysl utápět nervy a radši se tomu vyhnu. Děcka se věčně hádají. Úklid probíhá tak, že se buď hádají a bijí nebo se místo toho hrají. Svalují jedna na druhou, že ten bordel je její... (Jedno děcko to nemá na koho hodit a navíc ti nekazí nervy hádkama o prdu). Vyšťavuje i to, že musíš řešit zdraví a problémy více děcek jednotlivě a navíc celé té tlupy...
Mně se teda vymkl život z rukou naprosto. Snažím se něco vyřešit, mám radost, že si "odškrtnu položku", a ono houby. Ač jsem měla auto v servisu před technickou, našli mi tam nějaké závady, takže kolečko servis-technická si zopakuji, opravář na pračku mi volal, že přijede, když jsem byla za dcerou ve špitále, vyřídím dceři přestup na jinou školu, ten je odložen, dcera v nemocnici... Od února se mi holky střídají ve špitále, naposled to byl otřes mozku, dcera začala koktat.... Prostě, ať dělám, co dělám, nic se mi nedaří dořešit a dotáhnout do konce.