Jako pozůstalá jsem vzhledem k dítěti vypravovala malý rodinný pohřeb v rychlém sledu po události, dostavilo se zhruba o 20 lidí víc než jsem předpokládala (parte jsem odesílala až po) a musím říct, že mě to potěšilo, pokud se v té situaci dalo mluvit o potěše.

Z druhé strany se mě nijak nedotklo, když jeden z těch, kteří to věděli ode mě osobně, se mi omluvil (stejný věk, hrozba vážné nemoci) a bylo mi líto, že mu to dělalo starost (že nechce jít)

Myslím si, že pozůstalí organizují pohřeb tak, že je zřejmé, kolik tam asi bude lidí a že je málo pravděpodobné, že někdo najme velké Strašnice a přijdou 2 smuteční hosté.

Takže prožívání "jestli tam mám jít" je drobet v intenci "co si o mně myslí Maruš" Je to prostě jedno.