Mám už dospělého nevlastního syna a myslím, že všichni spolu vycházíme báječně proto, že jsem se naučila držet jazyk za zuby.

Spousta věcí v jeho výchově se mi taky nelíbily, ale částečně proto, že jsem byla bezdětná (dneska je vůči vlastnímu dělám i já). Druhou část věcí, které se mi nelíbí, (ty teda nedělám) dělá muž i vůči našemu dítěti, takže už mnohem víc chápu, že to dělal kvůli své povaze a svým výchovným stylům...

Postěžovala jsem si max. kámošce nebo třeba tady.

Kupodivu, ve spoustě věcí mi, když byl velký syn ještě dítě, seděl spíš přístup jeho maminky...

Teď, když muž obdobně přistupuje k našemu dítěti, tak to tedy komentuju určitě častěji, než jsem to komentovala dřív. Nekomentovala jsem to stejně, jako nekomentuju způsob výchovy kamarádek jejich dětí.

Není chybou dítěte (a už vůbec ne 6ti letého), jak ho rodiče vychovávají...

Velký syn taky zásadně třeba neodnášel špinavé nádobí (hrnek,talířek) ze svého pokoje do kuchyně - já to prostě nedělala, když to neumí odnést velký syn, musel to odnést tatínek holt.

Jinak jsem ho samozřejmě hlídala, vařila mu, prala, žehlila, někdy pomáhala s učením... ale nebyla jsem matka, spíš prostě furt teta. Takže víc na hraní, než na výchovu. Příkazy spíš stylem - pojď, odneseme spolu ty věci do kuchyně, a pak budeme ... Nikdy bych mu neřekla nic stylem - Odnes to do kuchyně! nebo Koukej to odnést do kuchyně! (vlastnímu dítěti to řeknu přitom bez problémů...)