k těm pozdravům.... mě překvapilo, že ještě před nějakým pěti lety, když jsem dělala příměšťáky, tak děti běžně pozdravily, poprosily - teď přijde dítě a natáhne ruku a čumí. Případně jednoslovně vyjádří své přání, nebo řekne něco jako "já chci taky".
U osmi běhů příměšťáku pro 5 - 7 leté děti (v průměru 20 dětí na běh) jsem dítě, které dokázalo říct "prosím" nebo "mohl bych" zažila asi třikrát.

Nejsou zlý, autistický, introvertní - ale oni vůbec netuší, co po nich chci, když jim řeknu, že takhle se o věci neříká.
Podobně jsem se setkala s tím, že neposlechnou - dva kluci honili slepice, moje snahy o vysvětlení, že chytit slepici (naše jsou poměrně ochočené, nechají se od dětí chovat a hladit) se musí v klidu a po dobrém, se nesetkaly s žádnou reakcí, zákaz honění slepic taky ne, tak byli kluci vyhození. A taky mi přišlo, že vůbec nechápali proč.

Takže mi fakt přijde, že spousta děti se nesetká s vůbec žádným usměrněním nebo vysvětlením a nejsou zvyklí "poslouchat" - ani u věcí, z kterých by měli nějaký užitek (viz. když nebudou za slepicema lítat s řevem, tak se slepice chytit nechají)