Já to s tím srdcem chápu tak, že velké děti mají potenciál dělat špatná rozhodnutí s větším dosahem, se kterými už jako rodič už nemůžeš nic udělat, a pak se tím zákonitě trápíš (např. když se "velké dítě" zamiluje do psychopata/nemakačenka/uzurpátora, je z toho nešťastné, Ty vnímáš, že je pod jeho vlivem, ale nemůžeš nic dělat, protože si do toho nedá mluvit).

Případně rozhodnutí, která nejsou sama o sobě špatná, ale byla bys radši, kdyby to bylo jinak (a zase do toho nemůžeš a ani nechceš mluvit, protože je to jeho život)- třeba oženit se na druhý konec světa, takže budete v kontaktu jen přes počítač a fyzicky se uvidíte třeba jen jednou za rok nebo ještě míň a Tvoje vnoučata už nebudou umět česky a nedomluvíš se s nima. To není samo o sobě vůbec nic špatného, rodič bude na jedné straně jistě rád, že dítě je spokojené, ale přece jen ho bude možná čistě sobecky trápit, že jsou si tak daleko. Nebo se rozhodne, že se stane Lékařem bez hranic a bude vyjíždět do nebezpečných oblastí - na jednu stranu je to záslužná práce, na druhou stranu rodič asi bude umírat strachy, že se mu tam něco stane.

Chápu, že se můžou stát podstatně horší věci , myslím, že do výše uvedených rozhodnutí rodič nemá dospělému dítěti co mluvit a je špatně, když mu to vyčítá, ale sám pro sebe klidně může mít pocit toho "ujídání srdce".