Senedro,

odpovídala jsem Kudle.

Jinak si tedy myslím, že vzájemná výpomoc je mezi generacemi normální, jednou třeba budou "mladí" babičce pomáhat taky. Rozsahy té výpomoci můžou být hodně různé rodina od rodiny, jiné zvyky, jiné nastavení.
Jsou jistě celkem časté situace, kdy dá jistou práci vybalancovat, že příjemce pomoci se nestává tím, kdo musí poslouchat, ale skutečnost, že si lidi (příbuzné nevyjímaje) pomáhají, považuji za plus, ne za mínus.

Jinak, mimochodem, jedním z reálných problémů starších lidí je pocit nepotřebnosti. Člověk je obecně nastaven pro život ve společnosti, s tím, že něco dává a něco dostává. Pečlivě se vyhýbat pomoci babičky a prosit sousedku může babičce působit dost nepříjemné pocity.

Osobně celkem ráda dělám něco užitečného, a ačkoliv bych zřejmě nikdy nechtěla mít hlídání případných vnoučat jako hlavní úvazek v důchodu, tak brát si k sobě vnouče, jen když se mi chce, jen kvůli budování vztahu, by mi přišlo trochu málo, předpokládám, že pokud budou mé děti potřebovat a já budu nablízku, klidně to může být třeba i pravidelnější vyzvedávání ze školky (v rámci možností, které zatím netuším). Asi by mi přišlo praštěné, kdyby se dcera třeba hnala z práce pro vnouče s jazykem na vestě a odřekla si třeba jazykový kurs nebo potřebný nákup či kdovíco, a já bych si vítězně přišla později s vnoučetem jen tak pohrát, hlavně nezávazně... Lepší spojit příjemné s užitečným, což imho u "babičkování" může jít dost dobře.