Libik, jsem taky bordelář. Nebo jinak - jsem perfekcionista, co má doma bordel. Nemám systém, mám hodně věcí, pořád něco tvoříme, v baráku máme psa.... Když se do něčeho pustím, dělám to tak poctivě, že jednu činnost udělám dokonale a na zbytek nemám energii. Takže jsou uklizené skříně, roztříděné prádlo v komínkách a skoro podle barev, ALE není zameteno, vytření, uvařeno Tomuhle stavu říkám "Přijeli Italové!!!". To je ze Slunce, sena, jak přijeli Italové a na návsi byly hrábě, kolečka a lopaty.

A teď - děti mám tři. Co se týče syna, toho vynechám. Ten nevnímá domov jako domov, je mu to jedno. Zajímají ho brouci,glóbus a Wikipedie. Na padesáté udělá, co se mu řekne. Je to tedy únavný. Jeho stůl není vidět.
Mladší dcera je jako dcera zakladatelky - klavíristka, malířka, bohém, veselá kopa. Ponožky a spoďáry spolu s pastelkama na psacím stole. Svléká se jak had a kůži nechává na místě. Pantofle pod stolem. Když je nemůže najít, vezme si jiné. Takhle leží u stolu troje pantofle. Dalo by se psát dál a dál. Její stůl není vidět.
Co je ale zajímavé, to je starší dcera. Je jí 13. Na stole má tužky a pořadač na dokumenty. Z úklidu si udělala životní program. Díky ní to u nás doma vypadá docela slušně, ale za cenu teroru. Miluje IKEA, nakoupili jsme komody, máme úložné prostory, kupujeme žaluzie a nové povlečení. Co je na stole v jídelně, nekompromisně vyhodí, nebo zařadí (jisté je, že už se to nenajde). Každý její stres je provázen větším terorem. Třeba teď chce na gympl a je lehce v nervu, tak o to víc uklízí. Její týden na lyžáku byl pro zbytek rodiny oddech, ale je fakt, že je znát její nepřítomnost. Jakmile se blíží hodina jejího návratu ze školy, vstávám od netu a poklízím. Ona přijde ze školy, rozhlédne se, povzdechne a řekne: "Tady to zase vypadá." Vyhrne rukávy a bere lejstra ze stolu, která potřebuji a nekompromisně je hází do tříděného odpadu. Občas ho musím probrat, nedávno tam byla nějaká složenka na pojistku a předtím přihláška do Sokola.

Pravda je, že mít uklizeno je pěkné. Jako chaotik se tu cítím líp. Musím uznat, že co mi roky nešlo zorganizovat, udělala dcera za pár měsíců.
Ale stejně se těším, až se zamiluje