Děkuji všem za milé příspěvky. Na podzim jsem musela uspat kocourka, nemohl dýchat, měl hrudník zalitý vodou, tam nebylo co řešit. Bylo to strašní, ale nepochybovala jsem. U této kočičky to bylo mnohem horší, ta se nedusila, jen velmi chřadla, nežrala, chronické selhávání ledvin. Nezvládla jsem ji nechat utratit hned, čekala jsem na zázrak. Jeden den a noc jsem ji nechala na kapačkách, které jí čistily ledviny, a na umělé výživě. Stav byl druhý den zcela stejný, totální apatie. Podle mě už chtěla umřít. Chtěla jsem si ji odvézt umřít domů. Paní doktorka řekla, že nejde odhadnout, kolik dnů to může trvat. Už nežrala, jen pila. Řekla také, že může umřít pokojně ve spánku vysílením, ale že mohou v závěru nastat také předsmrtné křeče a že by to nebyl pěkný pohled. Tak jsem se rozhodla, jel tam manžel, slíbil mi, že ji bude držet v náručí, hladit ji, mluvit na ni a dát jí od nás všech pusinky. no prostě blázen. Ale toto jediné mě trochu uklidňovalo. Přivezli jsme si di domů. Syn s ní ještě spal, hladil ji, pusinkoval a rozloučil se s ní. Ráno jsme ji pochovali. Myšlenky se mi v hlavě honí stále. Nezvládám pocit, že jsem si zahrála na Boha a rozhodla o něčí smrti.