Jitys,
já té potřebě pomáhat si v rodině rozumím moc dobře.
Ale za sebe: nikdy jsem se v životě nenaplakala tolik, jako když jsem se starala o babičku s Alzheimerem. Který ji osobnostně změnil do člověka podobného Irmi matce.
Já jsem ale mohla brát sílu z těch 30 let před tím, kdy babička byla srdce rodiny a moje blízká osoba. Že jsem prostě měla z čeho čerpat a kde brát, abych to zvládla.
Ale Irmi nemá z čeho brát. Ona dobrý časy s maminkou asi nezažila.
Já fakt chápu, jak to dokáže člověka ničit, protože i já na sobě pozoruju, jak mne to sežvejkalo. A to trvalo jen pár let.