libiku, starám se dlouhodobě o dva velmi vážně nemocné rodiče, táta umírá.
kdybych svého času nevymezila hranice včetně toho, že prostě o svých hranicích nediskutuji, nevysvětluji je, tak se z toho teď totálně zblázním. takhle se to dá docela dobře a dokonce dává otec opakovaně najevo, že je s péči spokojen a je za ni vděčný. ne, že bych nutně projevy vděku potřebovala, ale rozhodně se to pak dělá líp, než když na tebe někdo neustále řve, citově tě vydírá apod.
můj otec mi udělal v životě věci, díky kterým by bylo podle mě legitimní se na něho vyprdnout. to jsem neudělala, raději jsem nastavila mantinely, ve kterých můžu dýchat a tu péči mu poskytnout.
chápu, že to je divný přirovnání, proto jsem to taky opatřila smajlíkem, ale jen do chvíle, kdy máš s někým takovým čest.