Kat, chceme pro svý děti "to nejlepší" a stejně leccos posereme. to je normální. je to třeba nezkušeností, vlastní nezralostí, nekompatibilitou povah... čím dřív si to člověk připustí, aniž by se topil v sebeobviňování, tím pro vztah líp. na druhou stranu, je pak taky na tom děcku, jestli je schopné taky tu omluvu přijmout, překročit pocit křivdy a jít dál.
ale tohle všechno jde jen tam, kde fungujou základní věci a nejde o patologické osobnosti. Irmi příběh je z jiného těsta.