My neměli vzteklé ani jedno z dětí (mají zase jiná specifika, ale tříletý vztek vůbec). Ale já prý byla hrozně vzteklá a maminka dodnes vzpomíná, jakej za to dostávala od cizích pojeb.

Ječela jsem ráda takhle po cestě někde na trávníku, válela se tam a kopala kolem sebe. (Máti zjistila, že když mě pár minut nechá a nevyhoví mi, tak mě to přejde, vezmu ji za ruku a jdeme dál).

Buďto jí nadávali, že mě nechá tahle trpět, trávník je studenej, dítě zanedbaný, chudáček, matka ho takhle týrá a určitě ho ani nenakrmila, jinak děti takhle neřvou.

Nebo ji nadávali, že to by si oni v dětství nedovolili a ty dnešní haranti odporní, a kdyby ho takhle nerozmazlila, tak by takhle neječel. A za války, to bylo jiný panečku, to by nám dali, takhle hnusně řvát, ale vy mladí, vy si myslíte, že všechno můžete a vaše děti taky.

Vzpomíná na to jako na situaci, která se stále opakovala a nikdy se nedala vyhrát.