Mně tohle dělávali naši. (Když tě bolí nožičky, tak tu teda zůstaň v lese a my si tě vyzvedneme na jaře, až sem zase půjdeme na výlet. Třeba tě vlci přes zimu nesežerou.) Sice jsem pak ťapala dál, ale zase jsem žila s pocitem, že jsem našim úplně u zadku. Dodneška nechápu, že jim to stálo za to.

Pak jsem jednou teda fakt chtěla někde zůstat (za soumraku na hřišti ve Vrbosce na letním Hvaru; bylo tam hezky), tak jsem dostala strašněj kartáč, jak se o mě báli, když jsem se jim neozývala. Vůbec jsem nechápala, proč jsou vlci ok a hřiště není. Jim může být jedno, kde mě nechají a já bych radši Vrbosku než zimní les.

Tehdy mě byly asi tři roky, ale o dvacet let později jsem usoudila, že tuhle metodu používat na své dítě nebudu.