Libiku,
OK, tak jinak. Vyrůstala jsem v rodině, kde se nehrálo na to, že jsou muži předurčeni výhradně k živení a jakákoli „péče“ je výhradně ženská záležitost. A to byla moje babička celý život žena v domácnosti. V rodině s námi žil praděda, dožil se skoro stovky, až téměř do posledního dne byl doma, nikoli v ústavu. A starali se o něj v rámci svých možností všichni, vč. strýce, který s námi také žil ve společné domácnosti. Když potom babička skončila jako ležák, v péči o ni se střídali obě její děti, syn i dcera, a to jak doma, tak později na LDN, a oba je měla vedle sebe, když umírala.

Naproti tomu mám i zkušenost s rodinou, kde se jelo výhradně podle tebou tak oblíbené metody „žena pečuje, muž se ničím takovým neobtěžuje“, a tam, když maminka od několika dětí skončila jako ležák, odsraly veškerou péči dcery. Protože chlapi přece nemohou dělat něco tak přízemního, jako obstarávat pro starou mámu pleny nebo ji nakrmit Nutridrinkem. V téhle rodině se péče nedoceňovala, nikoli v té první uvedené, kde se na ní podíleli všichni bez ohledu na pohlaví.

Opravdu nechápu, co se ti na tom druhém modelu tak líbí a co přesně na tom pokládáš za přínosné. Jak pro jednotlivce, tak pro společnost. Ta první matka měla na sklonku života kontakt s oběma dětmi, ta druhá až tak moc ne, protože pro synka takové věci „nejsou“.