Ve 35 jsem odesla po 2 letech od myho absolutniho, osudovyho... kosmicke lasky... chlapa, (rok vztahu na dalku, rok s nim u nej).
Protoze to s nim nebylo k normalnimu zivotu - svadba, rodina, deti - co jsem si celej zivot predtim prala a hledala k tomu partnera.

Potom jsem nejmin rok "vegetovala" a nejak fungovala a KAZDEJ den brecela jak silena, rvala i nahlas, casto v noci kvuli tomu jezdila v aute, abych nikoho ze sousedu tim revem nevydesila.
Brekot se pomalu zlepsoval ale moje city k nemu ne a to me desne sr.lo.
Fakt jsem resila, jestli ho zabit, aby konecne "zmizel". Nebo zabit sebe, co jsem v zivote hledala (lasku), mam odzito...

Po 2,5 letech jsem mu to i rekla (udelalo to na nej dojem : prej "to musi byt fakt opravdova laska"), tak vyhlasil, ze bychom to meli zkusit znova a zacit travenim vic spolecnyho casu.
Odjel domu (Anglie), po ceste mi jeste volal. Z domu pak sdelil, je jeho tata na okruzni jizde lodi prisel v Brazilii do nemocnice, tak tam za rodici na pul roku leti.
Tolik k jeho predstave spolecnyho casu...


To bylo ve stredu.
V noci ze soboty na nedeli jsem potkala svyho manzela, otce mych deti.
Vzala ho k sobe domu a hned oznamila, ze jestli chce i vztah, tak ja budu chtit brzo deti.