nejšílenější byl chlapec, co mi vyčítal, že na něj vůbec neřvu, že nedělám scény... to nám bylo kolem 19, byli jsme domluveni na rande (měl mě vyzvednout doma, tedy žádné stepování na rohu) a on nepřišel - předpokládala jsem, že prostě proto, že nemohl - když pak přišel příště, omluvil se, že nemohl minule, já řekla, že chápu a nevracela se k tomu - proč si kazit rande... pro něj to byl prý důkaz toho, že nežárlím a nezáleží mi na něm, jinak bych se urazila, nadávala mu a vyčítala
pak se jednou objevil na diskotéce s jinou holkou - zeptala jsem se, co to má být, on odpověděl, že má jinou, já řekla že ok, jeho volba, když to tak chce...
pak ještě jednou přišel, že si chce promluvit, chodili jsme a povídali několik hodin, vysvětlovali si, rozebírali... a on pořád "já jsem takovej vůl, jak se s tebou můžu rozejít, ty jsi tak skvělá...", když jsem řekla, že se se mnou rozcházet nemusí, že já o něj stojím, tak ať se rozejde s tou druhou, nijak nereagoval, jen pořád mlel "já jsem takovej vůl..." no rozešli jsme se... pak jsme se potkali asi o měsíc později a opět spustil, jakou udělal chybu a podobně... říkám mu, tak to naprav a smála jsem se - a prý "kdybys aspoň prosila, ať s tebou zůstanu, kdybys na mě řvala, brečela, tak jsem se s tebou nerozešel"... usmála jsem se a sdělila mu, že nám dvěma by to v tom případě nikdy neklapalo, ačkoliv vypadám jako typická sicilská vdova, hysterické scény jsou mi cizí