dari, já takhle řešila svou neprůbojnou hodnou dceru... ve školce stála u okna, ruku na parapetu a jiná holčička ji do té ruky mlátila kostkou a dcera držela a říkala au - nejspíš jedna z mnoha podobných situací, jenže tuhle jsem viděla, protože jsem ji šla zrovna vyzvednout... hodně jsme o tom mluvily, neustále jsem jí pomáhala zafixovat si různé "stírací" odpovědi na všechno, teoreticky to měla zvládnuté, ale v praxi stejně nic z toho nepoužila... kupodivu jí ale stačilo, že to měla v hlavě, po čase mi sama řekla, že když se něco dělo, naskočila jí v mysli nějaká ta moje větička a i když ji nepoužila, jí se ulevilo hodně jsme mluvily o tom, že různí lidé se chovají různě, že někdy je dokonce lepší nebojovat a dát najevo nezájem, že jindy je vhodné se obrátit na autoritu... v reálu si myslím, že jí časem pomohla především báječná třídní na zš, která dokázala v dětech probudit jejich sebedůvěru, ona ta pochvala a ocenění od někoho jiného (cizího) je vždycky nějak cennější než od mámy
takže jediná rada, co bych měla, je mluvit, nadhazovat všemožné scénáře, které mohou nastat a k nim reálná řešení, aby aspoň bylo dítě připravené na to, co může nastat a k tomu najít něco, na čem by si mohlo dítě budovat sebevědomí...