Dari, muzuluvit z vlastní zkušenosti. Jsem taky jedináček, vychovávala mě babička, nechodila jsem do školky. S babičkou jsem chodila každý den do parku, kde byly i jiné babičky či maminky s dětmi, s těmi jsem si hrála za dohledu dospělých. Byla jsem s těmi dětmi ráda a myslela jsem, že jsou to mi kamarádi. Jenže když jsem začala chodit do školy, zjistila jsem, že děti bez dozoru dospělých se chovají úplně jinak a pro mě to byl šok. Děti byly divoké, necelý a rvaly se, ničili si věci a nadávali si, poškleboval i se, nedělali nic z toho, co mi rodiče a babička vytloukali do hlavy, že je správné a tak se to musí. Kromě toho, že ti moji kamarádi z parku byli všichni zařazení do jiné třídy a já ve svojí třídě nikoho neznala, byla jsem ještě k tomu silhava holčička s brejlema s okluzorem, nešikovná a neobratná, pořád nemocná, vyrazili mě s ostudou ze školního sboru, že zpívám falešné a kazím jim to. Nakonec mě začali bit, kopat, ničili a kradlii věci, aralii do sešitů a do slabikáře, dokonce mi podstrčili do lavice pouzdro jednoho spolužáka a obvinili mě, že jsem ho ukradla. Byla jsem tak nešťastná, že jsem chtěla být radši mrtvá a představovala jsem si, jak ležím v rakvi v bílých sateckach o oni lituji toho, coi dělali. Nakonec to dopadlo tak, že tomu největšímu sigrovi řekl můj táta, že ještě jednou mě kopne, tak si na něho počká a zmlátí ho tak, že ho doma nepoznají ( nic výchovného, ale zabralo to okamžitě) a hlavně se se mnou začala kamarádit extrovertní nebojácná a úžasná holčička Jiřinka Šimákova, a za mě z toho stanu vytáhla. Jsem ji moc vděčná a nevím, co se s ní stalo, ve druhé třídě přešla na jazykovou školu, už jsem ji nikdy neviděla. Ale naučila jsem se jednu věc - nikdy nesmíš být sama proti všem, vždycky musíš mít přítele, s tím budeš vždycky silná a nikdo si na tebe nedovolí. Toho se držím celý život a zvu synovi to radím také - introvrt neintrovrt, musí mít dobrého odvážného a oblíbeného kamaráda.